Rosteme s vyrůstáním svých dětí

​

Řadu zkušeností potřebných pro prohloubení naší dospělosti prožíváme až díky vyrůstání dětí kolem nás – našich vlastních nebo těch, kterým pomáháme dospět coby příbuzní či jejich blízké dospělé osoby. Teprve převzetí zodpovědnosti za malé dítě, jež je na nás přirozeně závislé, nám umožní plně pochopit, jak náročnému procesu přebírání zodpovědnosti za sebe sama jsme byli v dětství vystaveni i my. A před jak těžký úkol jsou dítě i jeho nedospělý rodič postaveni, má-li dojít k předání a převzetí něčeho, co rodič sám vlastně nemá.

​

Také během puberty a adolescence svých dětí prožijeme zkušenost, která se jiným způsobem získat nedá. Je to opravdová zkouška dospělosti, ne však dětí, ale jejich rodičů. Potřebujeme přijmout, když nás děti na prahu své dospělosti odmítají a odpojují se od nás. Pochopit, že teď je správný čas, abychom je nechali kazit si život svými vlastními, a ne našimi chybami, není snadné, zvlášť pokud máme dětí tak málo.

​

Tato chvíle řádně prověří opravdovost naší dospělosti. Přestat tatínkovat a maminkovat, žít opět bezdětný život – jen sami za sebe. A těšit se, až se za nějaký čas rodinný orloj pootočí a my se na něm opět objevíme, ale ve zcela nových rolích prarodičů. Je to krok k vlastní zralosti, k opuštění potřeby soutěžit se svými dospělými potomky o svou roli v jejich životě.

Zároveň je to nezbytný krok k tomu, abychom potomkům mohli umožnit vlastní verzi rodičovství, nikoli s naší všudypřítomnou oponenturou, ale s respektem a podporou. Jen tak si zajistíme cestu k upřímnému vztahu s našimi vnoučaty.