KNIHA O CESTĚ
ZE ZÁVISLOSTI
NA RODIČÍCH,
PARTNERECH,
DĚTECH
A VŠECH
ILUZÍCH.
-
Být jako slunce, ne jako planeta
-
Dospíváme navzdory rodičům
-
Stárnout znamená stoupat
-
Místo pro zralého člověka
-
Nezávislost na chvále
-
Já jsem svůj problém
-
Respektuju ostatní a očekávám respekt
-
Dospělost má víc tváří
-
Plánování a improvizace
-
Realita nás unáší jako řeka
-
Základní rychlostí života je klid
-
Zdravý vztah k závislostem
-
Rosteme s vyrůstáním svých dětí
-
JÁ žije díky MY
-
Umět přijímat i propouštět
-
Úkolem života je nový život
-
Aby naše děti měly děti
-
Inspirace místo edukace
-
Problém věčného studenta
-
Lidi nepotřebují cesty, cesty potřebují lidi
-
Vzdělání, to nejsou jen informace
-
Aby mi nebylo málo ani moc
-
Když jedeš, měj čisté sklo
-
Převzetí zodpovědnosti
-
Loajalita a autonomie
-
Nostalgie je nejdražší luxus
-
Láska není vztah, ale stav
-
Lásku nenajdeš ve vztahu
-
Dospělost v partnerských vztazích
-
Nic není tabu
-
Nebát se žádných slov
-
Erotika versus sexualita
-
Pravidlo 51 procent
-
Jak neulpět na nelpění
-
Objev v sobě arbitra
-
Upgradovat programy strachu
-
Dospělý hodnotí, ale nesoudí
-
Kdo nesoudí, nemusí odpouštět
-
Změna je tu
-
Nechránit přírodu, ale životní prostředí
-
Kritické minimum dospělých
-
Pravidlo 168 hodin
-
Tlupa je výhodnější než nukleární rodina
-
Tělo žije v polaritě, ale my ne
-
Má bolest ke mně patří
-
Mám rád své tělo – ať je jakékoliv
-
Na dně strachu je smrt
-
Dospělost a smrt blízkých
-
Nebát se toho, že se bojím
-
Inventura chybných vzorců
Být jako slunce, ne jako planeta
Dospělý člověk si uvědomuje, že síla jeho osobnosti pramení v něm samém. Že on sám je „zdrojem svého světla“. Že pouze neobíhá jako sate- lit po orbitě nikoho jiného. To neznamená egocentrismus. Slunce není středem celého vesmíru, není nezávislé na okolí. Představuje jen jedno z mnoha sluncí v galaxii. Ale je středem a zdrojem světla své vlastní sluneční soustavy.
Stejně tak si dospělý člověk uvědomuje, že je součástí větších celků. Přirozeně však převzal odpovědnost za svůj život do té míry, že přijal jako základní fakt, že on sám je střed a zdroj světla svého života. Nečeká, že jeho život osvítí někdo jiný. Ale taky se nesnaží svou gravitační silou ostatní připoutávat na svých orbitách. Vzdálenost a intenzitu vztahů – koho si pustí na bližší a koho pouze na vzdálenější orbitu – si člověk – slunce určuje nejen tím, co je mu právě příjemné, ale především tím, co mu zároveň dovolí zachovat vlastní nezávislost, vnitřní klid. Ač laskavý a tolerantní, umí si zároveň vymezit a hájit své hranice a nikomu nedovolí, aby zpochybnil, či dokonce zastínil jeho vlastní světlo.
Dospíváme navzdory rodičům
Ke skutečné dospělosti většinou nejsme svými rodiči vedeni – oni sami totiž často ulpívají v emočních závislostech, zmatku a strachu. A proto nás k sobě připoutávají a selhávají v předávání kompetencí nutných pro naši samostatnost. Také systém vzdělání od školek po univerzity je stále delší a jedince učí hlavně vyhovět systému dané instituce.
Dnešní společnost umožňuje existenci obrovskému množství nedospělých jedinců, kteří by ve světě, kde se bojuje o přežití, nepřežili. Dává jim možnost zaseknout se v dětství či dospívání. Proto je pro mnohé z nás dosažení skutečné dospělosti vědomým projektem, který musíme podnik- nout na vlastní pěst pomocí osobního redesignu a za podpory dospělých vyškolených lidí ve svém okolí, kterých se dnes naštěstí objevuje více, než tomu dříve bývalo.
Nezávislost na chvále
Slunce svítí na všechno a na všechny ve svém okolí a má radost, když někdo zpětně svítí na něj. Ale nepotřebuje od ostatních pozornost a chválu, aby mohlo svítit. Přestože nevidí svoje světlo, svítí. Jinými slovy, nečeká, až se jeho světlo odrazí od ostatních k němu zpátky, a neřídí se tím, jak se v odraženém světle vidí. Člověk–slunce je takový, jaký je, proto, že mu dělá radost přirozeně svítit. Nečiní tak proto, aby ho za to někdo miloval, ocenil a děkoval mu. Jsou mu samozřejmě příjemné pozitivní reakce a pozornost ostatních, ale není na nich závislý. Slunce svítí pořád. Nezávisle na tom, zda se jeho světlo od něčeho odráží či zda někdo jiný svítí na něj.
Základní rychlostí života je klid
Dospělý člověk nepotřebuje neustálou aktivitu, nemusí se pořád bavit, pracovat, někoho zachraňovat, sledovat trendy, číst, cestovat, běhat, pařit, klikovat a lajkovat... I když samozřejmě to všechno může a samo o sobě nic z toho nemusí být špatné. Důležité však je, že to všechno dělat může, ale nemusí. Dospělý totiž umí spočinout v klidu a spokojeně být, užít si sebe v přítomnosti. Ví, že je to základní stav existence. Prosté bytí, jež nic nepotřebuje, neboť to podstatné má, spočívá samo v sobě.
Vychýlení z tohoto základního klidu můžeme nazvat například vzruch. Ten může být více či méně intenzivní, příjemně či nepříjemně prožívaný a na základě dosavadní zkušenosti a dostupných informací ho máme tendenci v daném okamžiku onálepkovat jako pozitivní, nebo negativní. A podle toho se – často zcela bez vědomé vůle – nastaví i náš emoční stav. Tato vychýlení se nezávisle na nás v našem životě střídají.
Naopak klid je konstanta, která se nemění. Dospělý člověk se umí pohybovat a udržovat ve svém klidu a ví, jaké bohatství mu přináší. Zároveň se v něm neukrývá před možnostmi a výzvami, které v životě potká. Není to klid pasivní, ale aktivní. Jen aktivní klidová pozice totiž umožňuje pohlédnout na realitu z nadhledu a vysvobodit se z vlivu věčného koloběhu vzruchů.
Rosteme s vyrůstáním svých dětí
Řadu zkušeností potřebných pro prohloubení naší dospělosti prožíváme až díky vyrůstání dětí kolem nás – našich vlastních nebo těch, kterým pomáháme dospět coby příbuzní či jejich blízké dospělé osoby. Teprve převzetí zodpovědnosti za malé dítě, jež je na nás přirozeně závislé, nám umožní plně pochopit, jak náročnému procesu přebírání zodpovědnosti za sebe sama jsme byli v dětství vystaveni i my. A před jak těžký úkol jsou dítě i jeho nedospělý rodič postaveni, má-li dojít k předání a převzetí něčeho, co rodič sám vlastně nemá.
Také během puberty a adolescence svých dětí prožijeme zkušenost, která se jiným způsobem získat nedá. Je to opravdová zkouška dospělosti, ne však dětí, ale jejich rodičů. Potřebujeme přijmout, když nás děti na prahu své dospělosti odmítají a odpojují se od nás. Pochopit, že teď je správný čas, abychom je nechali kazit si život svými vlastními, a ne našimi chybami, není snadné, zvlášť pokud máme dětí tak málo.
Tato chvíle řádně prověří opravdovost naší dospělosti. Přestat tatínkovat a maminkovat, žít opět bezdětný život – jen sami za sebe. A těšit se, až se za nějaký čas rodinný orloj pootočí a my se na něm opět objevíme, ale ve zcela nových rolích prarodičů. Je to krok k vlastní zralosti, k opuštění potřeby soutěžit se svými dospělými potomky o svou roli v jejich životě.
Zároveň je to nezbytný krok k tomu, abychom potomkům mohli umožnit vlastní verzi rodičovství, nikoli s naší všudypřítomnou oponenturou, ale s respektem a podporou. Jen tak si zajistíme cestu k upřímnému vztahu s našimi vnoučaty.