Být jako slunce, ne jako planeta

​

Dospělý člověk si uvědomuje, že síla jeho osobnosti pramení v něm samém. Že on sám je „zdrojem svého světla“. Že pouze neobíhá jako satelit po orbitě nikoho jiného. To neznamená egocentrismus. Slunce není středem celého vesmíru, není nezávislé na okolí. Představuje jen jedno z mnoha sluncí v galaxii. Ale je středem a zdrojem světla své vlastní sluneční soustavy.

​

Stejně tak si dospělý člověk uvědomuje, že je součástí větších celků. Přirozeně však převzal odpovědnost za svůj život do té míry, že přijal jako základní fakt, že on sám je střed a zdroj světla svého života. Nečeká, že jeho život osvítí někdo jiný. Ale taky se nesnaží svou gravitační silou ostatní připoutávat na svých orbitách. Vzdálenost a intenzitu vztahů – koho si pustí na bližší a koho pouze na vzdálenější orbitu – si člověk – slunce určuje nejen tím, co je mu právě příjemné, ale především tím, co mu zároveň dovolí zachovat vlastní nezávislost, vnitřní klid. Ač laskavý a tolerantní, umí si zároveň vymezit a hájit své hranice a nikomu nedovolí, aby zpochybnil, či dokonce zastínil jeho vlastní světlo.